Strážkyně majáku

06. 02. 2008 | † 15. 11. 2009 | kód autora: VAN

Strazkyne majakPobídl koně do klusu. Potřeboval to ze sebe všechno vybít. Potřeboval na tváři cítit chladný mořský vzduch. Jel stále zběsileji. Okolní krajina se mu míhala před očima. Nevnímal ji, bylo mu jedno, kam jede. Musel jen cítit tu rychlost, alespoň malý příslib nebezpečí. To ho s ním spojovalo. Kolovala v něm stejná krev. Stejná divoká krev prahnoucí po nebezpečí. Už byl skoro na kopci. Jen pár hrábnutí koňských kopyt odstřelující drobné kamínky široko daleko od cesty. Oba už byli unavení. Kůň i jezdec. Povolil sevření a seskočil na zem. Připadal si, jakoby našel ráj. Stál kousek od útesu a díval se okolo sebe. Pod ním se táhl úzký pruh kamenité pláže a dál jen nekonečná mořská hladina. Sledoval obzor a zapadající slunce, tak jako kdysi, když byl ještě malý chlapec. Tehdy stával vedle něj a poslouchal všechny ty zvláštní příběhy. Byla to pravda nebo jen jeho výmysly? V tomto okamžiku mu to připadalo nepodstatné. Už tady nebyl. Nebyl tu tolik let a přesto mu stále chyběl. Tolik let vyhlížel v přístavu jeho loď. Doufal a modlil se, ať konečně spatří ty nádherné bílé plachty tyčící se k nebi, zaslechne jejich signál, kdy otec vzal do ruky ten prapodivný roh, který si dovezl z jedné ze svých cest a zatroubil na něj. Ještě teď slyší někde hluboko uvnitř sebe ten dlouhý táhlý a hluboký tón. Ale jak roky plynuly, uvědomoval si, že jej už nikdy neuslyší, že už nikdy neuvidí plachty Anne-Marie. Bylo to už dvacet let, co se spolu rozloučili.

Sluneční paprsky už dávno zmizely, pohltilo je samo moře, a na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Znal každou z nich, každičké souhvězdí, tak ho to učil. Měl by se vrátit. Nechtěl matce přidělávat další starosti. Vzal ji sem, aby zapomněla, aby znovu začala žít. Postavil se a v dálce spatřil světlo. Pronikavý pruh razící si cestu noční tmou. Maják. Už o něm slyšel. Kolovala o něm spousta historek, ale námořníci ho měli v úctě. Ani jeden z nich si o něm nikdy nedovolil pronést byť jen sebemenší křivé slovo. Už dlouho přemýšlel nad tím, že se tam podívá. Třeba spatří i toho ducha, který děsí všechny lidi v okolí. Duchové – nikdy na ně nevěřil. Nebál se jich. Tyhle hloupé vesnické povídačky házel za hlavu. Chvíli se ještě rozmýšlel. Byl to jen kousek. Na koni by tam byl během pár minut. Ale nakonec se vyhoupl do sedla a otočil se zpět k domov...

....

Zase další sen. Jak dlouho už to trvá? Od té doby, co spatřil světlo majáku. To místo mu nedávalo spát. Stále dokola se mu vybavovaly všechny otcovy příběhy. Ve snech vídal jeho tvář. Musel se tam podívat. Musel tam jet. Potřeboval najít konečně klid. Před čtrnácti dny měla do přístavu připlout jedna z jeho lodí, ale ještě se neukázala. Byl snad její osud stejný, jako osud Anne-Marie? Stejně jako tehdy, i teď chodíval denně do přístavu a sledoval obzor. Byl to jiný přístav, jiná loď, ale on si znovu připadal jako ten malý chlapec čekající na otce. Potřeboval se soustředit na práci, všechny ty myšlenky musely zmizet.

Vstal brzo. Slunce, sotva před pár okamžiky, vyhrálo svůj boj s nocí a ještě, jakoby nejistě, začalo rozjasňovat okolní krajinu. Oblékl se a sešel do přízemí. Chtěl jen v rychlosti sebrat něco k jídlu a odjet, ale v kuchyni spatřil matku. Stála u okna a dívala se ven. Věděl, že není šťastná, že ji, stejně jako jeho, trápí stíny minulosti. Jemně se dotkl jejího ramene. Usmála se na něj. Teď už nemohl odejít jen tak. Vzal malý košík a naskládal do něj vše, co měla ráda. Nemusel nic říkat. Beze slova si přes sebe přehodila svůj pletený šál a společně pak vyšli ven.

Nechtěl ji tahat nikam daleko, nechtěl, aby se moc unavila, ale nohy ho táhly na kopec a pak dál, až k vysoké bílé věži, jakoby tam měl najít odpovědi na všechny své otázky. Jakoby právě tam měl najít klid. A ona šla vedle něj. Bylo jí už skoro padesát, ale ze své dívčí postavy neztratila skoro nic. Pořád to ještě byla ta silná a odvážná žena, do níž se jeho otec kdysi zamiloval. Nezastavovali se, ani chvíli nedopřáli nohám klid. Oba šli rázným pevným krokem. Oba je to, aniž by o tom věděli, táhlo k tomu samému místu, ke starému ostrovnímu majáku.

Už byl jen malý kousek od nich. Jen pár kroků po svahu. Dívali se na něj. On s neklidem v srdci, ona s něžnými vzpomínkami. Richard jí tolikrát vyprávěl o všech těch majácích, které viděl. Miloval je a kousek z té své lásky předal i jí. Stáli tam dlouho. Mlčky pozorovali jeho obrysy a nevnímali okolní svět. Neviděli, jak se obloha nad jejich hlavami začíná zlověstně stahovat. Nevšímali si těch mraků, ani chladného větru ze západu. A pak spatřili ji. Stála nahoře na věži. Dlouhé vlnité vlasy rudé jako oheň jí vlály ve větru. Tak to je ten duch? Pomyslel si a zadíval se na ni pozorněji. Pleť měla světlou, téměř jí splývala s látkou jejích bílých šatů. Dívala se někde do dáli, na moře. Ve tváři zvláštní výraz, který nedokázal přečíst. Všimla si jich. Podívala se na ně. Nebyla zvyklá, že by k majáku někdo přišel. Nikdy sem nikdo nechodil. A ona vlastně byla ráda. Nedokázala se přizpůsobit tomu novému světu. Nerozuměla těm lidem, kteří tady žili. Maják byl jejím útočištěm. Jen toto místo jí přinášelo ten zvláštní klid v duši, který cítila jen s ním. Tady opět cítila jeho přítomnost. Byl s ní, opět po jejím boku. Znovu jí pomáhal, stál při ní a chránil ji, jako tenkrát.

Na tváře jim dopadly první dešťové kapky. Větve nedalekých stromů se začaly prohýbat a natahovat k nim své dlouhé větve. To nebylo dobré. Vítr ze západu nikdy nepřinášel nic dobrého. Moře, které bylo ještě před chvíli tak podivně klidné, se začalo poddávat jeho síle. Na útes prudce narážely vlny a vzduch kolem se znatelně ochladil. Bude bouřka. Velká bouřka. Věděli to oba. Museli se rychle někam schovat a jediným místem, kam mohli jít bylo maličké stavení u věže.

....0pt">Otevřela jim. Tak dlouho s nikým nemluvila. Poodstoupila ode dveří. Vešli dovnitř. Prohlédla si je. Byli jiní než lidé, které znala. Jinak se oblékali, měli jiné účesy. Nevěděla odkud jsou a netušila, jak s nimi mluvit. Pokynula ke stolu. Neřekli nic, jen se posadili. Ani oni najednou nevěděli, kde začít. Poodešla ke krbu a zamíchala polévku. Cítila jejich pohledy. Vnímala, jak si ji prohlíží. Byla jiná. Věděla to. To už jí lidé ve vesnici dali znát. Báli se jí a vyhýbali se jí. Časem tam přestala chodit úplně. Z ničeho nic promluvil. Lekla se jeho silného hlasu, který se rozlehl po malé místnosti a odrážel se od jejích stěn. "Omlouvám se, nechtěli jsme k vám takto vtrhnout, ale od západu se žene silná bouře a domů bychom to nestihli." Postupně tlumil hlas. Pokoj, jakoby se přizpůsobil nově příchozím. Ozvěna nakonec ustala.

Zaslechla ten známý jazyk, který ji dlouhá léta byl tak blízký. Byl to jeho jazyk. Ten, který ji konejšil a večer uspával. Ten, který ji učil a dodával sílu a odvahu přežít všechnu tu bolest a příkoří. Otočila se k němu a upřeně na něj pohlédla. V ten okamžik si uvědomil, že místní jeho mateřštinu neznají, že je jim cizí. Začal hledat ta správná slova, ale než stihl cokoli říct, promluvila ona. "Já,..." najednou nevěděla, jak je přivítat. Učil ji správnému chování a všemu, co znal, ale ještě nikdy k ní nikdo nepřišel a nepromluvil na ni. Těch pár námořníků, kteří zde našli nocleh a něco teplého do žaludku, bylo většinou tak unavených, že během chvíle usnuli a pak brzy ráno zase odešli ke svým lodím. Byly to jen občasné ztracené duše, které přilákalo světlo majáku, stejně jako kdysi ji. Oba ji překvapeně sledovali. Zatím se tu nesetkali s nikým, kdo by jejich jazyku rozuměl. "Dlouho jsem neměla hosty." Řekla omluvně a předložila před ně dva talíře. Sama se pak posadila na malou trojnohou stoličku stojící v rohu místnosti.

Jedl pomalu. Měl tolik otázek, na které se jí chtěl zeptat, ale nebylo vhodné, aby ji začal hned zpovídat. Dojedli. Mlčky vzala prázdné talíře a umyla je v otlučené kovové míse, do které nalila trochu vody. Cítila se hloupě. S ním by dokázala mluvit hodiny, ale na cizí společnost nebyla zvyklá. Položila talíře na polici a vrátila se na své místo.

"Vy tady žijete sama?" zeptala se jí ta žena v překrásných šatech v barvě nočního moře. Přikývla.

"Nemáte strach? Sama. V majáku. Daleko od lidí." ptala se jí dál. Nedovedla pochopit, proč ta mladá dívka žije takto v ústraní.

"Ne." Zakroutila hlavou a letmo se usmála. Vzpomněla si na všechny ty nádherné příběhy o majácích na vzdálených místech, v těch prapodivných zemích, o kterých jí tolik vyprávěl. Milovala ty příběhy. "Maják je jako strážný anděl, který v tmách svítí na cestu a vede lodě bezpečně do přístavu. Natahuje k nim ruce a hladí je. Vítá je zpátky doma. Když v dálce zahlédnete světlo majáku, zalije vás zvláštní nepopsatelný pocit. Je v něm mír, láska, víra a naděje. Víte, že jste bezpečně překonali všechny nástrahy moře a počasí, a že znovu spatříte tváře těch, na kterých vám tolik záleží. Na takovém místě nemůže mít člověk strach." Vyprávěla s láskou. Byla mu tolik podobná. Dokázala pochopit všechnu tu jeho vášeň. Cítila ji, prožívala ji s ním v jeho příbězích. Bylo jí, jako by tu byl vedle ní. Jakoby v tomto okamžiku znovu svíral její dlaň. Vzhlédla k nim. Ona byla bílá jako stěna, on ji znepokojeně pozoroval.

"Kde? Kdo? Od koho?" Snažila se zformulovat otázku. Poznala ta slova. Byla to Richardova slova! Jak je mohla znát tato dívka? Kdo jí je řekl? Odkud je zná? Viděla ho snad? Mluvila s ním? Zalil ji pocit naděje, kterou v sobě už před několika lety pohřbila. Teď však znovu vystoupila na povrch a drásala jí srdce. Musela to vědět.

Během jejich hovoru sílila venku pořádná bouře. Na okenici udeřila ulomená větev. Zničehonic se zvedla a vyběhla ze dveří. Utíkala až k útesu. Slyšela jeho hlas. Slyšela, jak volá, aby je zachránila. V dálce spatřila slabá světla lodi. Vběhla zpátky do domu. Proběhla kolem nich, celá zmáčená. Byla bosa, vlasy a šaty se jí lepily na tělo. Nedbala jejich překvapených pohledů. Jediné, na co v tu chvíli myslela, byla loď mířící přímo na útesy. Prudce otevřela víko truhly. Všechny věci, které na ní ležely se rozsypaly po zemi. Vyšívaná dečka, šitíčko, nůžky a jeho kompas. Prohrabovala se mezi věcmi a zběsile je rozhazovala všude kolem. Dívali se na ni. Nechápali, co dělá. Vypadala jako smyslů zbavená. Konečně ho našla. Okamžitě se otočila a opět vyběhla ven. "Co to měla?" zeptala se syna a podívala se na tu spoušť kolem sebe. Jen pokrčil rameny. Přes hustou látku, do které byla věc zabalena,nic neviděl.

Přiběhla zpátky na útes. Odhodila promočený rudý šátek a pustila ho po větru. Přiložila si ho k ústům a ze všech sil vydechla. Přesně tak, jak ji to kdysi učil. A znovu a znovu. Tři dlouhé táhlé signály protrhly i skučení větru a rozbouřené vlny pod nimi. Na lodi se strhl poplach. Spící důstojník byl násilně odhozen od kormidla. Všichni si hleděli své práce. Věděli, co ty signály znamenají. Nebezpečí, útesy, smrt. Znovu přiložila roh k ústům. Opakovala to stále dokola, až do chvíle, kdy spatřila jak světlo na lodi sílí. Pak se z dálky ozvala odpověď. Děkujeme. Věděla, že jsou v pořádku. Teď už bezpečně doplují do přístavu. Usmála se. Ještě okamžik sledovala vzdalující se světla a pak se otočila. Stáli za ní. Oba. Promočení až na kost. Znali ten zvuk, znali ta slova. To nemohla být jen náhoda. Snažili se jí něco říct, ale ona je neslyšela. Vítr byl příliš silný a nárazy vln příliš hlasité. Vrátili se zpět.

Postavila se před ni a rozevřela dlaň. Držela v ní jeho starý kompas s iniciály, které mu tam před třiceti lety nechala vyrýt. Při tom pádu se mu rozbilo sklo, ale nebýt toho zvuku, ani by si ho nevšimla. Stála tam jako socha a dívala se na ni. Čekala, že promluví, že jí něco řekne, že jí to všechno vysvětlí. Ale ona tomu nerozuměla. Nechápala, proč ji tak upřeně pozoruje. Proč v rukou drží jeho kompas? Přistoupila k ní a chtěla si ho vzít zpět, uložit ho na truhlu. Tam, kde bylo jeho místo. Žena však ruku odtáhla a pevně jej sevřela v dlani. "Kde jsi vzala jeho věci? Kdo ti dal Richardovy věci?" Hlas jí přeskakoval rozrušením. Byly to jeho věci. Nemohla se mýlit. Vždyť je znala zpaměti. Ten kompas, ten roh, ta slova. Musela se posadit. Pomohl jí si sednout a ustaraně ji pozoroval.

Jeho věci? Proč se na ně ptá? Znala ho? Ano, musela ho znát, zná jeho jméno. "Dal mi je." Odpověděla celá zmatená. Viděla, jak hledá oporu u muže, který ji doprovázel. Držela jeho ruku a po tvářích jí stékaly slzy. I jeho tvář se změnila. Díval se na ni s nadějí v očích. "Viděla jsi ho?" zeptala se znovu. Přikývla, až jí z rudých vlasů odletělo několik kapek.

"Kdy jste ho viděla?" ptal se tentokrát on.

"Před rokem." Matně si vzpomínala na správná slova. Tak dlouho nemluvila jeho řečí.

"Před rokem." Opakoval si pro sebe. "Kde to bylo?"

"Na Saint Mare." Odpověděla s nechutí v hlase. Nenáviděla ten ostrov. Vzal jí všechno a všechny, které milovala. Rodinu, přátele, domov, vzal i ho.

"Saint Mare?!?" zděsil se. Znal to místo. Všude se o něm vyprávělo. Námořníci se mu zdaleka vyhýbali. Kdokoliv se dostal na břehy Saint Mare byl navždy ztracen. Teprve před rokem byla krutá vláda svržena a od té doby se ostrov pomalu vzpamatovával z několika desetiletí utrpení a bolesti. Často slýchával vyprávění o životě na Saint Mare. O bídě, krutosti, násilí, mučení, trestech, vraždách, vypalování vesnic a dalších a dalších nelidských činech. Ale co dělal jeho otec na Saint Mare? Proč tam byl? Proč se jim celých těch dvacet let neozval? Uvědomil si, že na člověka jeho postavení, není slušné, aby se takto vyptával aniž by se představil. "Jmenuji se Oliver Richard Melia. Toto je má matka Constance Melia. Richard Melia byl můj otec. Už dvacet let o něm nemáme žádnou zprávu. Odjel na moře a už se nevrátil." Řekl a držel matku za ruku.

"Jsem Amadara." Představila se. Našla je. Vlastně oni našli ji. Už dvacet let snila o tom, že je potká. "Tolik mi o vás vyprávěl. Celých těch dvacet let snil o tom, že se za vámi vrátí, že vás znovu spatří. Stýskalo se mu. Nechtěl vás opustit, ale nemohl se vrátit. Nikdo z nás nemohl utéct. Nešlo to." Už i jí začaly téct slzy. Za té bouřlivé noci jim vyprávěla celý svůj příběh. Příběh malého děvčátka žijícího na Saint Mare. Děvčátka, které ztratilo celou svou rodinu, domov, víru v dobro a pak potkalo toho námořníka. Richard Melia se stal jejím druhým otcem. Stejně jako ona byl sám. Všichni muži z jeho posádky byli mrtví, jen on jediný přežil, aby dvacet let snil o tom, že se jednoho dne vrátí ke své rodině, že obejme svého syna, políbí svou ženu. Dvacet let se o ni staral. Sklízel za ni všechny rány, které měly dopadnout na její kůži. Učil ji všemu, co znal. Byla mu dcerou, po které toužil. Jednoho dne se mohla stát dokonce i jeho skutečnou dcerou. Ženou jeho syna. Tolik v to doufal. Chtěl se s ní vrátit domů. Chybělo jen málo a jeho sen by se splnil. Zemřel jen dva dny předtím, než měli odplout. Držela ho za ruku, když umíral. Pohřbila ho na místě, odkud jí ukazoval celý svět. Tam jí učil o hvězdách, lodích, o moři. Tolik ho miloval. Když odjížděla svírala v rukou jen malý raneček s jeho věcmi a dopisem, který napsal své rodině. Věděl, že už se nevrátí a přesto v to tolik doufal.

Už je to rok od okamžiku, kdy ji spatřil stát na bílé věži majáku. Teď spolu stojí na útesu Saint Mare. Stojí u jeho hrobu a drží se za ruce. Dnes už je jeho ženou. Za pár měsíců se jim narodí první dítě. Konečně našli mír. Richard Melia i všichni, které miloval.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.