11. část:

Adam:

Zarazím se uprostřed pohybu. Spatřím jak se jí nepatrně zachvějí víčka. Dostanu strach. Bojím se toho, že otevře oči. Bojím se toho, že na mě promluví. Bojím se toho, co řekne. Uvidí mě ráda? Vyhodí mě odtud? Mám právo tu být? Chce mě tady? Ne, teď neodejdu. Teď ji neopustím. Znovu ne. Budu tu s ní, budu jí nablízku. Tolik mi chyběla. Otevře oči. Ty své nádherné hnědé oči, ve kterých se mi vždycky odrážel celý můj svět. Vypadá překvapeně, zmateně. Asi nečekala, že se tady objevím. Ne, tohle nemohla čekat.

"Adame?" její hlas se třese. Zní tak slabě. Dotkne se mé tváře, jakoby se chtěla přesvědčit, že je to pravda, že jsem to opravdu já, že stojím vedle ní.

"Jsem to já." odpovím. Hlas se mi třepe dojetím. Po tvářích nám začnou stékat slzy. Ona ale nesmí brečet. Prosím tě nebreč. Trhá mi to srdce vidět ji takhle. Tolik ji chci pohladit, dotknout se jí a přesto z toho mám strach. Musím to udělat! Dotknu se její tváře. Hladím ji a stírám její slzy. Celá se třepe. Nemůže mě přece opustit. Už jsme zase spolu. Ne! To ne, nemůže mi takhle odejít. Takhle ne! Už to nevydržím. Popadnu jí do náručí a pevně jí svírám "Neplač. Aby, prosím neplač. Už jsem tady. Všechno bude dobrý. Už jsme zase spolu. Prosím neplač." Držím ji a nepouštím. Je jako bezbranné malé dítě. Je tak drobounká. Na krku cítím její dech. Košile mi vlhne jejími slzami. Cítím její tep, její vůni. Kolikrát jsem ji takhle držel. Kolikrát její dech ochlazoval mou kůži? Kolikrát ji lechtaly její dlouhé kudrnaté kaštanové vlasy? Teď však místo nich hladím bílý bavlněný šátek. V duchu proklínám celý svět. Proklínám ho za to, co jí udělal, co nám udělal. Proč Aby? Proč musí takhle trpět? Proč ne já? Proč tu místo ní nemůžu ležet já. Tohle si nezaslouží. Aby ne.

Ani nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Konečně se uklidnila. Kousek se ode mě odtáhne, ale já jí nepouštím. Nechci jí pustit a ona se tomu nebrání. Dívá se mi zpříma do očí. Nevydržím to. Musím jí políbit. Nebrání se, jen přivírá oči. Teď už vím, že nikdy nikdo neexistoval, že to všechno byla jen lež. Ten její polibek. Dívám se na ni. Ještě stále má zavřené oči. "Musíš si odpočinout." řeknu tiše a pomůžu jí znovu si lehnout. Přikryju ji a přitom dávám pozor na všechny ty hadičky okolo. Nahánějí mi hrůzu, ale snažím se tvářit jakoby nic. Rozhlíží se kolem. Sednu si vedle ní a chytnu jí za ruku. Je tak zmrzlá. Snažím se jí zahřát. Otočí se ke mně a usměje se. Pro ten úsměv bych snad dokázal i zabít. "Děkuju." Zní unaveně. Neměl jsem ji tak držet, měl jsem ji nechat ležet. Co když jsem jí ublížil? Co když...? Otočí se zpátky. Ani si nevšimnu, jak se jí bolestí stáhne tvář. Dívám se na špičky svých bot a sleduji drolící se části lina na zemi. Nevím co mám dělat. Nevím, co jí říct. Zvednu hlavu a uvidím, že zase spí. Jenom spi. Musíš být silná. "Měl jsem strach. Bál jsem se, když jsi nepřišla. Myslel jsem, že se ti něco stalo. Volal jsem ti snad milionkrát, ale ty ses mi neozvala. Nebrala jsi mi telefon, neodpovídala na vzkazy. A pak přišel ten dopis." vydechnu si. Potřebuju to ze sebe dostat. Chtěl bych si s ní o tom promluvit, ale takhle je to mnohem jednodušší. Jsem rád, že spí. "Nemoh jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu věřit. Měl jsem chuť všechno kolem sebe rozmlátit. Měl jsem chuť ho zabít. Proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mě od sebe odehnala?"

"Promiň, já..." leknu se toho neznámého hlasu, který jen tak slabě připomíná její. Dívá se na mě. Nespí!

"Ne, nemluv. Musíš odpočívat. Aby, to já se omlouvám. Byl jsem pitomec a sobec. Byl jsem hroznej vůl. Odpusť mi." Byl jsem vůl? Ne já jsem vůl, pořád jím jsem. Proč sakra plácáš takový nesmysly?!? To tě nenapadlo nic lepšího? Musel jsi to teď rozebírat. Podívej se na ni, jak ji trápíš. Copak už toho nemá dost? A ty jí ještě takhle přiděláváš starosti. Adame, pitomče jeden! Nadávám si v duchu.

"Ach, Adame, ty jsi ještě tady?" paní Beakerová stojí ve dveřích a pozoruje nás. Jak je tu dlouho? Slyšela něco? Ví o tom? Neblbni, už začínáš být paranoidní.

"Omlouvám se, už půjdu." Usměju se na Aby. Bože udělej něco! Nenech mě odtud odejít! Ztěžka a neochotně se postavím. Tvářím sepřátelsky, ale v duchu její matku proklínám. Chápu to. Je to její dcera. Má větší právo být tu s ní, ale... Na ruce ucítím chladný dotek. Svírá ji Abyina drobná dlaň. Zmateně se k ní otočím. Chvíli se na mě dívá. Mlčí. Pak zavře oči, ale její ruka mě nepouští. Stále mě drží. "Zůstanu tu s tebou. Ale teď už spi." Pohladím ji po tváři a znovu si sednu do křesla. Její dlaň stále svírá tu mou.

Melisa:

Tohle asi nebyl dobrej nápad. Měla bych se vrátit. Co mu vlastně řeknu? A co když tam bude ona? Co když jsou teď zase spolu? Co když...? Od toho včerejšího setkání s Jennifer mám v hlavě pořádný zmatek. Cos mu řekla?... Pravdu... Oba si zaslouží, ještě poslední šanci být spolu... Prosím tě nech ho... Jenom chvíli a pak už ho budeš mít navždy... Ona ho jen chrání... Meliso, tak to není... Znáš Aby a v hlouby duše víš, že to není pravda, cítíš to, že? ... Nemusíš mít strach, nesebere ti ho. Teď už ne.

Co to mělo znamenat? Jakou pravdu? Jak chrání? Zaslouží? Ne, ona ho přece opustila, podvedla ho. Tolik se trápil. A teď, když už je konečně šťastný, by měl znovu trpět? Ne, to přece nejde! Tohle já nedovolím! Nemůžou být zase spolu. To ne. Znáš Aby, znáš Aby. Myslela jsem si to. Myslela jsem si, že ji znám, ale pak... Ale bylo to divné. Je to divné. Může se vůbec někdo tak moc změnit? Jde to? Ale co by to jinak mělo být? Proč by si to ostatní vymýšleli? Takové hrůzy – dá se to vůbec vymyslet? Tolik otázek a žádná odpověď. Nervózně mačkám zvonek Adamova bytu. Kde je? Proč nejde otevřít? Co se to děje? Adame prosím. Tak prosím otevři. Konečně. Vydechnu úlevou, když se v zámku ozve zarachocení klíče. Ale místo Adama na mě kouká ospalá tvář jeho spolubydlícího.

"Meliso?" nevypadá zrovna nadšeně. "Co tady proboha děláš? Víš kolik je hodin? V tuhle dobu ještě normální lidi snad spěj ne?"

"Promiň Tomasi, je tu Adam?" zeptám se s nadějí, ale vím, že když je doma, nikdy nechodí otvírat Tomas.

"Adam? Ten je přece v nemocnici." řekne mi jakoby se nechumelilo.

"V nemocnici? Stalo se mu něco? Proč mi nezavolal? Je v pořádku? A ve které? Kde je?" sypu na něho záplavu otázek. Jsem vyděšená. Nemocnice, to slovo spojené s Adamem mi nahání strach. Nikdy nebyl v nemocnici. Nikdy za celou tu dobu, co ho znám.

"V St. John Hospital. Je tam u Aby. Ty nic nevíš?"

"Co nevím? Co se to tady děje? A proč je u ní? Vždyť se rozešli. Tak proč tam je?!?" začínám být hysterická. Co když se k ní opravdu vrátí? Chytne mě za ramena a pak řekne tu nejšílenější věc, kterou mohl: "Meliso, Aby umírá." Cože?!? "Má leukémii. Adam je teď s ní." Vyprostím se z jeho sevření. Jsem úplně mimo. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Najednou stojím před St. John Hospital, ptám se sestry v recepci, nastupuju do výtahu, mačkám tlačítko s číslem tři, procházím spletitými nemocničními chodbami.

"Támhle ten pokoj." ukáže mi sestra na recepci. Těch pár kroků mi připadá jako nepřekonatelná vzdálenost. S každým pohybem se cítím těžší a těžší. Ona umírá a já? Já mezi tím chodím s jejím klukem. Je vůbec ještě něco horšího? Dveře pokoje jsou otevřené. Zahlédnu Adama. Je skroucený na křesle vedle jejího lůžka. Co tady vůbec dělám? Chci odejít, ale něco mě drží na místě. Musím ji aspoň vidět. Otočím se k posteli a spatřím její oči. Jsou otevřené! Dívá se na mě. Jak dlouho už? Meliso běž! Odejdi odtud, tady nemáš co dělat! Usměje se na mě. Proč? Proč se na mě usmívá? Přikývne mi a naznačí, abych šla dál. Takhle nervózní jsem snad nikdy nebyla. Prohlížím si jí. Ve škole jsem ji potkala už tolikrát, ale nikdy jsem ji vlastně neviděla. Nechtěla jsem ji vidět. Je neskutečné, jak moc se změnila. Jak jí ta nemoc vysála. Tohle není Abigail, ale jen troska, její špatná napodobenina. Vypadá unaveně. "Ahoj."I její hlas tak zní.

"Promiň, já nic nevěděla. Kdybych..."

"Tiše, Adam spí. Byl tu celou noc." Obrátí se k němu a znovu se usměje. Pak se zase podívá na mě. "V té skříni je deka. Prosím zakryj ho. Je tu zima." Je to tak divné. Stará se o něho. A jak se na něho dívá. Tak láskyplně. Chce se mi brečet. Nevím, jestli kvůli ní, kvůli nim nebo kvůli nám. Je mi jí líto. Vím, že ho moc milovala a že on moc miloval ji. Nevím, proč ho opustila a kvůli komu to bylo, ale i přesto jsou teď spolu. Vlastně my jsme spolu. Jsme šťastní a jsme spolu. On je tu jen u ní. Najednou mi začínají docházet Jenniny slova. Oba si zaslouží, ještě poslední šanci být spolu... Prosím tě nech ho... Jenom chvíli a pak už ho budeš mít navždy. O tomhle celou tu dobu mluvila. Popadnu deku a zakryju ho. Chtěla bych ho políbit, ale v její přítomnosti si to netroufám. Něco mi v tom brání. Mám pocit, že je pořád její, jako bych dělala něco nezákonného, něco špatného.

"Miluješ ho?" zeptá se mě z ničeho nic. Co jí mám odpovědět?

"Ano, moc." řeknu po pravdě. Nikoho lepšího, než je Adam, jsem v životě nepotkala. Šíleně ho miluju a nedovedu si představit, že bych ho měla ztratit, že by tady ležel on a já místo něj seděla na tomhle starém křesle. Nedovedu si představit, čím asi teď musí procházet, jak moc se trápí. Nepatrně se usměje.

"Prosím, nenech ho trápit se. Buď při něm a neopouštěj ho. Miluj ho, jak nejvíc to dokážeš. Prosím." Třepe se jí hlas, po tvářích jí stékají slzy. Ona ho pořád miluje! "Slibuju."

Jennifer:

Je dvacátého devátého října. Už je to devět dní. Stojíme na hřbitově St. Claire. Fouká studený vítr, ale nikdo z nás nemůže odejít. Jsme tu všichni čtyři. Já, Miki, Adam i Melisa. Všichni se loučíme s tím nejúžasnějším člověkem, kterého jsme znali. S Aby, přítelkyní, láskou, rádkyní, kamarádkou. Po tvářích mi stékají slzy a v srdci cítím obrovskou prázdnotu. Miki mě drží za ruku. Jsem ráda, že je tu se mnou. Moc jsme se spolu sblížili. Znám ho vlastně jen díky tobě. Díky Aby. Děkuju za všechno.

Adam:

Už ji nikdy neuvidím. Už nikdy jí neřeknu, jak moc jsem ji miloval, jak moc ji ještě miluju. Proč jsem jenom usnul? Mohl jsem si s ní povídat, mohl jsem se na ni dívat, mohl jsem... Melisa mě obejme. Přišla tu se mnou. Musí to pro ni být těžké. Ví o nás úplně všechno a přesto tu je, objímá mě a drží mě za ruku. Ani jsem nevěděl, že tam to ráno byla. Kdyby mi nedala ten dopis, nikdy bych to ani nezjistil. Musela ho psát ještě ten večer. Byla tam jen Aby, nic jiného jsem nevnímal. Jenom ten její úsměv, její drobnou dlaň, kterou jsem stále svíral ve své, tu větu – "Miluju tě." a pak ten příšerný zvuk alarmu, který se spustil, když její srdce přestalo tlouct. Ani jsem ti nestačil odpovědět. Miluju tě a nikdy nepřestanu.